Krkonošská 70

REPORTÁŽ

Máme za sebou další vydání Krkonošské 70. Také letos se nám podařilo postavit dva kvalitní týmy, které se prezentovaly velmi kvalitními výkony.

Na základě nominační výzvy se přihlásilo celkem 12 zájemců o reprezentaci našeho oddílu. Jako první jsem se účasti ve světle nepřesvědčivých výkonnostních ukazatelů s dostatečným předstihem vzdal já. Áčko bylo z většiny jasné, čtyři mladíky – Kubu Šulce, Pepu Frencla, Ondru Preňka a Michala Suchého – zbývalo doplnit někým zkušeným. To kdyby kluci na trati bloudili nebo se chtěli zeptat na nějaké zásadní životní otázky. Po nějaké vnitřní diskuzi nakonec padla volba na Tomáše Šauera alias Šauiho, který sice není formálně náš, ale už toho s námi prožil tolik, že by klidně náš být mohl. Sestava béčka vypadala také relativně jasně. S Matějem, Vojtou, Vláďou a sousedem z jižní stráně Honzou Drahoňovským (který za nás jel už loni) měl na trať vyrazit Dýdžej. Jenomže... To se takhle ve středu vrátíte z lyžovačky a ve čtvrtek – dva dny před sedmdesátkou – vás, to byste neuvěřili, rozbolí zub. A tak zavoláte prvnímu náhradníkovi, aby si dobře namazal a že mu přejete hodně štěstí. A tím nám do béčka přibyl Petr Kasal, čímž byla sestava kompletní a konečná. Těžký úděl náhradníka na sebe převzal Dýdžej, kterému ještě v pátek pan doktor ten zub vyléčil ;-)

A máme tu sobotu 4.3.2023. Navzdory předpovědi je nebe blankytné, šest pod nulou, sněhové podmínky solidní, naše týmy hýří zdravým sebevědomím. První se na trať vydávám já. Nemám tam sice co dělat, ale jelikož jsem se v týdnu na chvíli cítil jako člověk, nabízím se našim týmům coby doprovod, fotograf, reportér, divák, provianťák, dodavatel náhradních dílů… Napadá mě asi jen jedna služba, kterou bych kamarádům určitě odmítnul… A sbalit do kapsy Matějův (nepoužitý) toaleťák to není, takže ho beru a jedu. Po několika kilometrech mě ve stoupání na Pláně dojíždí první tým. Mohl bych jet s nimi, napadá mě. Kdybych chtěl, říkám si. A s těmito myšlenkami míjím Bufet a za lehkého vánku v zádech mířím rovnou na Pražskou. Než na ni dorazím, předjede mě několik dalších týmů, ale není jich zas tak moc. Chovají se slušně. Až dvě stě metrů před Pražskou na mě někdo drze hvízdá. Právě mě s číslem 20 dojelo naše áčko. Najeli na mě na 25 km dvacet minut. Jedou skvěle. V tu chvíli musí být někde kolem desátého místa. Kuba, Préňa a Michal vesele občerstvují. Zbývající dva členové mluví o něco méně. U Pepy to ovšem není nic divnýho. Šaui mi dává mikinu. Buď si myslí, že mi je zima, což je v daných podmínkách blbost, nebo se potí víc, než čekal. Chlapci vyrážejí z občerstvovačky v parádním čase 1:52 hod. od startu. Na béčko chvilku čekám, vyráželi 2 minuty za áčkem a na Pražskou přijíždějí zhruba s 20 minutovým mankem – asi i proto, že našeho kmeta Vláďu ve sjezdu k Frísovkám sestřelil nějakej zpovykanej Pražák. Také v tomto týmu se tři členové tváří normálně, zatímco dva se groteskně pitvoří. Vše ostatně dokumentuji na mobil. V davu závodníků se objevuje také Olda Kysela. Ten jede s týmem kněžmostských sportovců, a jelikož startoval později než naše béčko, aktuálně je na tom v čistém čase o něco lépe. Béčko vyráží vstříc Černé hoře a oblíbenému stoupání k Pardubickým boudám v čistém čase 2:11 hod. od startu.

Chvíli se ještě kochám veselým bzukotem na Pražské a pomalu vyrážím (zkratkou) na Černou horu, abych naše týmy morálně podpořil nad Pardubkami. Výletím přespříliš, protože když dorazím na check point pod Černou horou, áčko už je minutku dvě fuč. Jedou jako hovada, říkám si. Lelkuji na sluníčku a čekám na béčko. To přijíždí asi s půlhodinovým zpožděním za áčkem. Oba týmy vlastně drží konstantní tempo, áčko na béčko najíždí zhruba 10 minut na hodině jízdy. Dostavuje se také Olda se svým kněžmostským týmem. Mezi závodníky to vře. Vojta si nedovede představit, že by měl prohrát s klukama z nížiny, kde největší kopec široko daleko je Valečov. Vyrážím s béčkem zpět na Pražskou, odsejpá to dobře. Nikdo letos tenhle úsek totiž nejede na zlomené lyži, i když Honza to v Dýdžejově zatáčce na Krausovými boudami vzpomínkově položil taky. Pravda, Petr Kasal už dvě hodiny štká, že má nejhorší lyže. Kdykoliv si s ním ale stoupnete do stopy, jede mu to úplně stejně jako ostatním. Asi nějaká mentální berla. Na Pražské se nejmenovaný člen týmu zamiloval do obsluhy na občerstvovačce, ostatní normálně žerou a pijou. V téhle fázi závodu už ty biologické procesy probíhají tak nějak samovolně a u každého jinak, takže vám je jedno, jestli slintáte, případně nad čím slintáte. Dochází také ke zbytečnému hecování s třicet osmičkou, který to stejně neuměj z kopce, zatímco Kněžmosťáci jsou dávno pryč. Vyrážíme směr Liščí cesta. Tenhle návrat bolí vždycky asi nejvíc. Béčko jede kompaktně v rozmezí maximálně desítek vteřin. Petra totálně nastartoval toast na poslední feed zóně, takže lyže už mu jedou líp ;-). Vyškrábeme se na Klínovku. Poslední bufet na Bufetu obsluhovaný lidmi z Frísovek je za odměnu, do cíle je to 35 minut, převážně z kopce. Závěrečný sjezd po sjezdovce do cíle je pak asi nejrychlejší v historii. Díky celodennímu mrazu na něm nejsou velké boule a na Petrovu otázku „Jak tohle jezdíte?“ odpovídá Matěj střemhlavým vajíčkem.

V cíli už čeká áčko. Se zaťatými zuby se tváří, jako že je nic nebolí. Chybí jen Kuba. Ten se na běžkách vydal na Bakajdu. Prej přes Zlaťák. Podle mě z toho žádnej požitek mít nemůže a udělal to jen proto, abych se o tom zmínil tady v tom reportu. Příští rok jedeme ze Špindlu na boudu na běžkách všichni!

Omlouvám se áčku, že zde dostalo méně prostoru než béčko. Jednak si závod odbylo za necelých pět hodin, to se ani nedá počítat jako vytrvalostní disciplína, jednak na mě na Černé hoře nepočkali a jednak bych jim stejně nestačil a jednak furt tak nějak jeli a jeli, a tudíž žádné zážitky moc nemají. Upřímně, výsledkem jejich snažení je vynikající čas 4:54:32 a fantastické 16. místo. I přes trvale se snižující počet startujících hlídek je to počin pro prakticky čistě bakajďáckou sestavu historický, přinejmenším v té novodobé historii. Béčko pak potvrdilo dobrý výkonnostní trend posledních let závodem pod 6 hodin, když dojelo na 36. místě v čase 5:47:53. Olda s týmem z Kněžmostu dojel na 34. místě v čase 5:39:18.

Už několik let se nám daří stavět vyrovnaný tým, mnohem méně času se prostojí a i s přibývajícím průměrným věkem se časy (zatím) nehorší. Korunu i laťku tomu ovšem opět nasadil Vláďa Frencl, jenž svou letošní účastí posunul všem kamarádům věkový limit pro „poslední“ sedmdesátku na 54 let. Copak o to, starší už to snad nějak doklepou, ale třeba Kuba, Michal, Pepa či Préňa už teď vědí, že to pojedou ještě minimálně 27 krát. Navrhuju Vláďu příští rok už nepozvat. A co si přát do příštího roku? Ještě více bakajďáckých týmů – přece jen to při 69. ročníku bude generálka na ten sedmdesátý! A pak snad jen aby Dýdžej nepoužíval mezizubní kartáčky jen na čištění řetězu u kola.

Skol!

Dan Sedy

A tým – 16. místo – čas 4:54

B tým – 34. místo – čas 5:48

Účast: 54 týmů

Datum: 4.3.2023, ranní teplota -6°C, po celý den jasno a pod nulou, podložka tvrdá a relativně skluzná